Šlapky '05

Nevím, co nás to letos napadlo, ale prvně v životě vyrážíme na trek do Šlapanic. Já si kvůli tomu musím rozvrhnout zkoušky, mámu ve škole milovali, protože dávala daleko méně písemek na konci roku, aby to stihla opravit. Prostě pohoda.
Ve středu dělám biologii (na zkoušky se učím standardně v noci), sedám na vlak, jedu domu, abych se za méně než 24 hodin opět vrátila zpátky do Brna. Místo, abych v noci spala, studuju kudy do Šlapanic, abych nemusela přes Brno. Druhý den odjíždíme celkem brzo, takže Hradcem projíždíme ve špičce, naši psi baví cestující v okolních autech, aspoň někdo z toho něco má,když já mam jenom ty nervy. Hned za Hradcem na státovce směr Svitavy na mě jak vzteklý bliká kamion. „To tak, tebe já si před sebe nepustím, blb…Jezdíte všichni jak hovada“ Nikdo z vás neviděl tak široký Tico, ani myška by kolem neproklouzla…V Litomyšli se vedle mě na křižovatce staví onen kamion a dle jeho gestikulace chápeme a stahujeme okénko. „Svítí ti mlhovka, krá…“ V tu chvíli si připadám jako totální pako a za tím volantem byste mě jen těžko hledali.
Zbytek cesty je ok, menší problémy nastávají jen, když se pokoušíme objet Brno, cesty se celkem točí a já mám zatáčky naježděný, takže máma vyhrožuje, že vystoupí. Přibrzdím tedy, předchází nás první šnek, druhý šnek, nevydržím a zase šlapu na plyn, i tak se cesta protáhla o víc než 2 hodiny, sice dojíždíme na nás relativně včas, ale zase pozdě. Tak prd…

Ani tentokrát jsem se moc nevyspala, protože první co je, potkáváme Dášu s Terezkou a vyprávíme si do noci, ráno jsou navíc starty o hodinu dřív než obvykle. Nazouvám zbrusu nové boty a vyrážíme vstříc novým zážitkům. Přecházíme dálnici, na Vinohrádkách jsme strašně rychle, prostě to vypadá na jednu velkou pohodu. Nejspíš mi ještě kolují v krvi endorfiny po úspěšně vykonané zkoušce. Je nám jasné, že už je jenom otázkou minut, než dorazíme k „Rakovi“ …a tam pro mě definitivně závod končí, ach jo, už to vážně nemá cenu, právě mě předběhl Romík Baláž, zase to nevyhraju….I přemluvím se a přece jenom s velkým sebezapřením pokračuju. Máma je zdrcená snad ještě víc než já, bereme to tedy už jenom jako procházku. Musím říct, že nás obě strašně překvapuje, jak pohodová procházka to je. Kopce žádné, teplo příjemné, psi hodní, to snad ani není možné. Už chápu, proč se sem všichni tak rádi vrací.
Když docházíme přes Bukovniku na K1 Ruprechtov k potravinám, je něco po poledni a před potravinami je přivázáno asi tak 20 psů, úžasný to pohled nejen pro mě ale hlavně pro děti vracející se ze školy. Doplňujeme energii, zásoby a já začínám zjišťovat, že se opět dopouštím další životní chyby, zavázala jsem si kolena, jen tak preventivně a lýtka mi tím pádem z toho asfaltu ztvrdla, taky jen tak preventivně. Ach jo, já jsem tele. Ale nejsem na tom tak špatně jako Wami, která už si dává Brufen. Přiznám se, že úsek Kuchlov – Kulířov si vůbec nepamatuju, za to Baldovec už se mi vybavuje poněkud lépe, protože ho nemůžeme najít. Opět se nás tam schází víc, ale naše rojnice je úspěšná, naštěstí. Orazíme si a jdeme dál. Okolí Holštejna a přilehlé jeskyně jsou přímo úžasné, pasoucí se kůň taky, opravdová romantika. Kolem 8 docházíme na Macochu, teda spíš probíháme kolem, protože riskovat, že Trap s Bennym se pokusí spáchat sebevraždu skokem skrz zábradlí, se nám vážně nechce. Jsem moc ráda, že jsme tu večer, protože potkávat se tam se školními výlety druhý den dopoledne jako Terka by se mi asi vážně nechtělo při mém vzhledu a vůni (na míle daleko). S mámou se dohodneme, že zkusíme dojít na K3 Jedovnice kemp (62 km) a tam se uvidí. Přiznávám, že  cestou tam začínám mít hypoglykemickou krizi, sotva pletu nohama a začínám usínat. Je to boj, ale jiní na tom nejsou o moc lépe, jenom máma zase letí, jak kdyby jí bylo 18. Do Jedovnice docházíme zároveň s místní mládeží, která míří na tamní diskotéku. Na jejich narážky odpovídám celkem ostře, takže mě radši nechají na pokoji. V kempu se nás opět schází větší banda, hned je to veselejší. Propašujeme se do nacpané hospody, kde já doplňuju energii a máma mezitím balí jakéhosi chlapa a nechává si masírovat záda. Nestačím se divit, ty mlaďochy kolem snad mám balit já, ne!?!?

Z kempu odcházíme asi v pěti, bohužel si nestíhám vyndat čelovku a tak v docela vražedném tempu, které nasadil Peppo se Závišem, klopýtám a nadávám jako dlaždič. V Křtinách už mám všech plný zuby, mimojité taky matky, která žene jako šílená. Naštěstí jí došlo, že kluci ještě nebaštili. Rozvíjíme tedy základní tábor v Křtinách na návsi a přemlouváme Benouška, aby se nažral, zase neúspěšně. Potřebujeme trochu odpočinku. Vytahujeme spacáky a dáváme bivak  přímo pod místní borovicí a nikdo o nás neví, je to celkem fajn pocit. Když asi kolem třetí odcházíme, je už celkem zima. Navrstvíme a jdeme…
No, za chvilku přichází stará známá nemilovaná situace, nevíme, kde jsme. Naštěstí v tom opět nejsme sami, bloudíme společně s Hankou a Lukášem. Cestu sice nenajdeme, ale scházíme na silnici a bereme to po ní, lepší něco než nic. Nohy tuhnou. Je mi strašně líto dvou věcí, že teď nemám mapu, protože si nepamatuju, jak se jmenuje ten úžasný úsek lesa kolem potůčku, a taky že jsem si to nevychutnala za světla, ale co se dá dělat, snad se tam ještě někdy podívám.
Když se dostáváme na začátek Mariánského údolí, dostihne nás s mámou hromadná krize, už chápu Záviše, který tvrdí, že se dá spát za chůze, fakt to jde. Procházíme kolem chatek, kde se právě ukládají ke spánku ti, co pařili celou noc a vstávají ti, co šli spát. Nejsem sice nějaký přeborník v zeměpise, ale pokud si pamatuju, tak nám ve škole tvrdili, že ČR moře nemá, tohle mají být vážně jenom rybníky?!? Kroužíme snad 2 hodiny, než se dostáváme k hospodě U Raka. Padáme doslova k zemi, máma snídá, já během 2 vteřin usínám opřená o batoh, ze snu mě probírá Trapíček, který škubne za sedák takovým stylem, že být chlap, tak jsem s prominutím vykastrovaná, a strojovým tempem se posunujeme dál. K mému velkému údivu je naše tempo stále ještě nějakých 5 v hodině, ale oněch 8, to když se nás psi rozhodli uštvat, to ani zdaleka není. S čelovkou na hlavě, ačkoli je světlo, docházíme něco před sedmou. Sláva, krize je pryč a tomu sympatickému človíčkovi, který nám vaří čaj,  jsem dodnes neskonale vděčná. Už ani nezalezu do stanu a hodím spacák vedle. Trap zalezl spokojeně ke mně a spíme a spíme, vždyť už jsem to taky potřebovala.

Tenhle trek byl krásný nejen krajinou a lidmi, ale taky úžasným zázemím a pohodovou atmosférou a zároveň tvrdý asfaltem, ale všechno má nějaké mouchy. Už se těším na příští rok, tedy dá-li bůh a profesor Tichý….

Copyright © 2005, Janik  || Počet návštěv: || Stránky si právě prohlíží: