Stopou strejdy Šeráka 2007

aneb jak to viděl Zip

Ten den to bylo nějak jinak. Začalo to tím, že se se mnou šel projít páníček místo paničky. A pak to pokračovalo. Páníček vyjel s naším nafukovacím autíčkem a oba tam začali skládat spoustu věcí. Dávali jsme s Traperkem pozor, a tak jsem dobře viděl, že nám tam dali i polštáře z pelíšků. To už jsem věděl, že někam pojedeme. Ale bylo to nějaký divný- chyběla panička Janička, s kterou vždycky jezdíme. Ale kdo zaváhá, nejede, a tak jsem raději nastoupil dobrovolně, co mi taky zbývalo, Trapper ani nezaváhal a panička vypadala taky dost odhodlaně. Kamarádi, to vám byla jízda. Vůbec mě to nebavilo, taky jsem to páníkům dost dlouho vysvětloval, ale vůbec to nepomáhalo. Jeli jsme dlouho a mezitím se udělala venku úplná tma. Když jsme tam přijeli, byla tam spousta kamarádů a taky páníčků a paniček. Radši jsem se ani nesnažil jít někam sám, ještě by se mi ta moje mohla ztratit. Šli jsme se projít a pak jsem dostal mističku těch mých granulek. Měl jsem už hlad a docela se mi chtělo i spát. Ale to jste měli vidět: místo naší velké boudičky nás vzali do stanu, sami ho zabrali skoro celý a na nás zbyl jen malý kousek. Tak jsem si to místo musel udělat. A pak tam bylo taky teplo a měl jsem žízeň. Tak jsem olizoval tu hadrovou boudičku zevnitř, až se probudila panička a pochopila. Vzbudila i páníka a šli jsme všichni na procházku. To bylo hezké, nahoře svítily hvězdičky a byli jsme venku úplně sami! Teda skoro. Pak jsme potkali jednoho kamaráda s pánem, co bydleli hned vedle nás. Byl to taky bígl, asi máme nějak kratší spaní než ti ostatní.

Ještě pořád jsem nevěděl, co se bude dít, ale Trapper už to znal. Věděl, že nás čeká hodně dlouhá procházka. Když jsme vyšli, věděl jsem, že jde před námi spousta pejsků a lidí. Chvílemi mě docela bavilo číst všechny ty stopy, ale pak jsem pochopil, že zajímavější je číst všechny ty stopy, co nebyly od pejsků. A tak jsem chvíli zkoumal stopy tam, pak zase jinde… Jen vážně nevím, proč mi panička pořád říkala tam ne, tam taky ne, Zipánku pojď na cestu, pojď dolů, tam nelez… Ale musím uznat, že se na mě vůbec nezlobila a byla na mě moc hodná. A taky páníček byl hodný, měl ňaminky a dával je Traperkovi a mně cestou. Šli jsme celý den až do večera, teda občas jsme taky někde chvíli zastavili, ale nevím proč, vůbec mě to nebavilo, jednou nás dokonce nechali uvázaný venku u nějakého dřevěného domu a sami šli dovnitř. Vůbec se mi tam nelíbilo a všem jsem to říkal! A pak povídal páníček, že už by bylo potřeba někde zastavit a vyspat se. To jsem s ním teda souhlasil, jindy si přes den schrupnu, ale tady to fakt nešlo. A tak jsem se tam natáhnul a straaašně se mi chtělo spát. Trapper udělal to samé, páníci se zatím taky chystali na spaní. A pak mě panička volala. Asi jsem nějak usnul, ale když jsem se probral, zjistil jsem že mám u nosu mističku s granulkami. Teda řeknu vám, ani se mi nechtělo zvedat, tak jsem se nabaštil vleže. Myslel jsem si, že nás bude čekat pěkná noc, přesně podle mých představ, venku na čerstvém vzduchu. Ale panička se mě nevím proč snažila nacpat do toho pytle, co v něm byla zastrčená. Prohlíd jsem si to, zkusil to, ale bylo mi jasný, že to pro mě nic není. A pak to začlo: já musel hlídat! Pořád někdo chodil a svítil a ptal, jestli jde dobře. To teda fakt nevím, ty lidi chodili z různých stran a různým směrem. Jasně jsem jim dal najevo, že mají jít někam jinam.

Druhý den začal zrovna tak brzy jako první, protože začalo pršet. To se mi napřed moc nelíbilo, ale pak mi to bylo jedno. Já jsem měl moc práce. To byste nevěřili, co všechno se z těch stop kolem cest dalo vyčíst. Měl jsem na to dost času, protože se šlo pomaleji, paničce se nějak nechtělo a byla naštvaná na ty kopce, co jsme museli přelízt. A taky že prej není nic vidět. No to byla pravda, ona nic neviděla, ale mně to nevadilo, můj nos mě vedl spolehlivě. No je fakt, že ty kopce byly opravdu dost nepříjemný, ale zase jsme si užili spoustu legrace. Trapíček se totiž celý obalil v lesní hlíně a vůbec nebyl k poznání. K tomu ještě dělal zvuky jako prasátko, asi se ty lidi docela divili, koho si to páníček vede. Já jsem zkoušel chodit jako moucha po těch kolmých stranách cesty a klouzal jsem se po nich dolů. Ani mi to nepřišlo, kolik jsme toho ušli. Ale pak jsme najednou byli u našeho autíčka a páníčci nás tam dali odpočinout. Tak jsem se vyspal, abych se mohl pořádně nabaštit. Měli jsme s Trapíčkem tolik místa pro sebe…

Třetí den jsme si opravdu užili. Přestalo už pršet a my se šli projít. Byl jsem moc hodný a udělal jsem radost paničce, protože jsem se dobře choval při jídle v restauraci. No tedy spíš před restaurací, říkali tomu terasa. Za odměnu jsme dostali kousek masíčka. Mňam. Po večeři nás čekala procházka a pak pohodlíčko v autě. Sice nás tam zavřeli, ale zase tam bylo příjemné teplo. Čtvrtý den se zase všechno začalo strkat do aut a pak jsme všichni šli na jedno místo a tam jeden pán povídal, že doufá, že se nám v Jeseníkách líbilo a že přijedeme zase. No já bych jel, bylo to tam dobrý. Jo a abych nezapomněl, taky mě fotili. I s paničkou jsme stáli na takovém stupínku a já dostal takovou velkou kokardu. Byla docela pěkná, ale zakryla mi ten krásný růžový pruh na krku, který se mi udělal v dešti od obojku. A panička dostala čepici. Taky Trapíčka fotili, ale kokardu nedostal. Ale páníček má taky novou čepici. Tak se jim tam třeba taky líbilo a příště tam zase pojedeme…

Výsledková listina

     
     

 

     
     
     
     

 

   
Copyright © 2005, Janik  || Počet návštěv: || Stránky si právě prohlíží:

Nahoru