Canicross Radíkov

Poslední březnový víkend jsem se nakonec sama vypravila přes půl republiky, abych prvně okusila krásy canicrossu. Opravdu nevím, proč holky nejely, jejich argument, že nemají natrénováno, byl opravdu směšný, já od loňské operace kolene neběhala, takže jsem jela s tím, že uběhnu na rovině cca 5 km a víc ani ťuk.
Prostředí Chaty pod věží v Radíkově mě opravdu nadchlo!!! Konec světa, stádo koní, příjemná obsluha, ubytování pro nenáročné za příjemné ceny a výborné palačinky s ovocem:-)! Když jsem přijela, tak na místě byla už druhá část výpravy, tedy kopřivnická sekce Víťa s Vendulkou, která běžela s Lopuchem v dětské kategorii. Kromě nich jsem ale na místě objevila spoustu fajn lidí, některé znám od vidění, někteří byli pro mě úplně noví, ale hlavně jsem tu potkala staré známé z dob starých dobrých dogtrekkingů, tedy Láďu Urbáška, Wami a Fochlerovi a to byl takový balzám na duši, že si to ani nedovedete představit!
Pořadatelé pro nás připravili trať podle propozic dlouhou 5200m, tajně jsem doufala, že bude po rovině, když je to v té Olomouci, ale opak byl pravdou! Počasí bylo stále ještě poměrně teplé, takže mi bylo jasné, že mé astmatické průdušky budou mít velký problém a bohužel jsem se nemýlila, kombinace s šíleným závodícím Zipem, který se rozhodl, že mě do cíle dotáhne jedno v jakém stavu,byla skoro smrtelná. První část jsme zvádli v pohodě, ale pak panička ve snaze nezlomit si nohu přehlédla terčík a nastalo bloudění. Když jsem vylezla k fotícímu Láďovi na kopec a ten mi s úsměvem na rtech řekl kudy kam, měla jsem sto chutí to zabalit! Nakonec jsem ale trpěla dál, jen mé tempo bylo čímdál horší a díky kopci byl můj obličej stále rudějsí a kyslíkový dluh stále větší. Začali nás předjíždět borci na koloběžkách, což pro Zipa byl impulz ke zrychlení, bohužel pro něj se mnou to ani nehnulo a ten kopec jsem si v klidu vyšla. Mým jediným cílem totiž bylo přežít!!! Nakonec jsme přežili, i když závěrečný kopeček už jsem myslela, že ani nevylezu, jenže to by Wami nesměla zavolat na Zipa:" Zízo, nááááá, palačinkáááá!!" V tu chvíli začaly lítat kusy asfaltu, jak Zip zabral, a mně nezbylo nic jiného, než mu ty palačinky koupit, vždyť si je taky zasloužil, brouček.
Večer jsme dostali průběžné výsledky, které mě velmi překvapily, jaksi jsem věděla, že nejsme nejrychlejší, ale že bych se fakt tak plazila, se mi nezdálo. Nemohlo mi to ale skazit téměř rodinnou večeři, které jsem se bohužel účastnila pouze jako divák, protože týden po opravdu drsné žaludeční viróze jsem stále nebyla schopná se najíst. Zipek se ale na druhý den nabaštil dobře a odpočíval. Lopuch už nabírat síly nemusel, jelikož s Vendou si svou několikaset metrovou trať odběhli už v sobotu. Venda se moc snažila, Lopuch opět brzdil i očima, ale i tak bez problémů vyhráli, možná i díky tomu, že Vendulka byla jedním z mála dětí v této kategorii, které zvládalo bez problémů chodit bez pomoci rodičů, na druhou stranu měla rozhodně nejméně tažného psa:-).
Druhý den byl ve znamení podstatného ochlazení, nočního deště, který trať řádně rozmáčel, a mého unaveného psa. Zíza do toho dal totiž naprosto všechno první den, netuše, že se druhý den taky ještě "závodí". Co to znamenalo? Běželo se mi daleko daleko líp. Jelikož bylo všude bláto a kaluže, tak Zipátko mělo celkem problém kudy chodit, aby se nezašpinil, takže jsem tempo udávala já, navíc jsem mohla dýchat, což byla proti předchozímu dni taky výrazná změna. No a v neposlední řadě jsem nebloudila! Díky tomu všemu jsme byli se Zízou druhý den o více než minutu rychlejší než v sobotu a to i přesto, že jsem lovila svoji funglnovou botu z hluboké brázdy, fakt nevím, jak běželi ten úsek po okraji pole jiní, ale mě to regulérně zulo...
Po vyhlášení výsledků, Vendulka s Lopuchem skončila první, Zízátko v kategorii žen 3. (zcela sebekriticky přiznávám, že je to díky tomu, že závodnice po prvním dni 3., druhý den nedojela, jinak bychom si neškrtli.), jsme vyrazili na výlet do Olomoucké ZOO. Moc pěkná ZOO i za ošklivého počasí! Kluci byli v ZOO prvně a byli úplně hotoví. Po prvním sebevědomém útoku na opičky za sklem, se setkali tváří v tvář přes sklo s medvědem, velmi rychle vycouvali, a když je pak přivítal velký opičák mohutným skokem do skla, vytrhli se mi dokonce z ruky a zmizeli jak pára nad hrncem. Je sice pravda, že se našly chvíle, kdy jim zase sebevědomí neúměrně narostlo, třeba u výběhu s kozičkama pro děti, ale většinu návštěvy už byli hodní! Pak už nás čekala jen náročná a dlouhá cesta domů....
Co říct na závěr? Byla to akce, která se mi velmi líbila, musím říct, že atmosféra na těchto závodech pro mě byla mnohem pohodovější než na jedničkových akcích v tomto sportu, kterých jsem se měla možnost coby divák několikrát účastnit. Bylo to zkrátka víc o setkání a pak až o výkonech ( Nebylo to o ESP a setinách vteřiny, co kde kdo ztratil), a to byla opravdu příjemná změna. Jinak musím říct, že na druhou stranu jsem tu měla tak trochu problém s organizací. Coby nováček jsem z těch, co trochu potřebují vodit za ručičku, a tady se mi jaksi moc informací nedostávalo. Kupříkladu to, že se změnilo pořadí lidí na startu a start se mi posunul o hodinu dopředu, jsem se dozvěděla zcela náhodou, apod.... Ale i tak to bylo fajn. Hlavně bylo super, že to někdo přeměřil a trať měla o kilák víc, takže jsem se sice plazila, ale né zase tak moc!

Fotky

Copyright © 2005, Janik  || Počet návątěv: || Stránky si právě prohlíľí: