Odry '05

Po Šlapanicích sice potřebovaly moje nohy trochu delší dobu k regeneraci, ale to nebyl ten důvod, proč jsme se neúčastnili Fryštáku, bohužel ani jeden pejsek nebyl fit, takže jsme zařadili na náš termínový kalendář až Odry, jinými slovy – zase se budeme trmácet přes celou republiku, ach jo.Přísahám, že tentokrát máme snahu stihnout aspoň část meetingu, ale všechno se proti nám jako obvykle spiklo, takže zase nic no…
Balení bylo tentokrát poněkud náročnější než obvykle. Kvůli Benouškovi. Jeho Excelence totiž razí heslo, že na závodech je hodně fenek, kterým by se mohl líbit, tudíž radši nebude žrát, aby nepřibral. Logicky jsme s mámou proti, jinými slovy jsme vyměkly. Standardně jsme totiž vozili s sebou granulky, které se mu matlaly paštikou, jenže „Sir“ si byl ochotný vzít spíš tu paštiku, takže toho zase moc nesnědl. Prostě abych to zkrátila, zašla jsem do masny, nakoupila asi kilo kuřecích stehenních řízků, půl kila křidýlek a zeleninu na vývar, takže nám ke standardnímu balení přibylo ještě vaření a pečení pro psy (a do batohů na záda další kilo). Když nakládáme poslední sklenici vývaru spolu s obří kostkou ementálu (taky pro psy), začínáme vážně věřit, že i tentokrát odjedeme. Sice zjišťuju, že mám vítr v nádrži, ale takové malé zdržení mě přece už nerozhodí. Oba stojany jsou ale obsazené, bohužel ani jedno z těch aut už netankuje, jedno je zásobovací, v druhém je banda „sympatických“ mladých mužů, kteří mě dostávají do varu tím, že tam prostě jenom klápou. Jako by nemohli poodjet?! Dodávka odjíždí. S mohutnou gestikulací a výraznou mimikou vysvětluju do auta před sebou, co si o nich myslím a přejíždím ke stojanu místo dodávky…Nervy udělaly svoje. Se svým pidiautem se prostě k tomu stojanu nevejdu a aby si toho všimli i ostatní, tak pro jistotu srazím všechny tři tankovací pistole, no nic, hlavně, že se hoši baví . Kupodivu se mi podaří posléze bez problémů natankovat a odjet.

Líčení naší cesty by dalo skoro na román, tak se omezím jen na to, že na rady mého otce jedeme přes Šumperk, což ovšem má 2 nedostatky: 1) Je to strašně pomalé a některé úseky připomínají alpské silničky. 2) Jezdí tudy kamiony na hraniční přechod a když se mezi ně dostanete, tak prostě nemáte šanci…co z toho vyplývá? No, zase jsme dojeli pozdě, a jelikož jsme stavěli stan do noci, tak jsme se ani moc nevyspali…O to horší bylo ráno.
Ani nevím, jak se mi to stalo, ale probírám se na trati zhruba v momentě, kdy míjíme Spálovský mlýn. Cesta je pěkná, ubíhá naprosto v pohodě a ztrácíme jí někde v okolí Svatoňovic, ale jako obvykle nejsme sami !!! Přehradu Kružberk úspěšně nenacházíme, ale tušíme jak vypadá, neb jsme po ní jezdili večer před tím, zato však nalézáme přilehlou osvěžovnu, kde se nás schází opravdu početná banda, paradoxně se scházíme ze všech světových stran. Po výborné polévce a kofole pokračujeme dál v poměrně silné sestavě. „…mizerně značeno, držte se řeky, mapu máte.“ A já volám ještěže ji máme!!! No do Jánských koupelí docházíme ale celkem bez problémů, dokonce se nám v následném stoupání daří i odbočit, chudáci ti, kterým se to nepovedlo, a následuje opravdu zajímavý a pro nás velmi krizový úsek cesty. Taková úzká vyšlapaná pěšinka, kluzké bláto, mokrá tráva, šikmý sklon, prostě ideální místo pro psy k pořádnému canicrossu. Běžíme tedy s nimi, ostatně co nám zbývá, a modlíme se, aby nám neujely obě nohy najednou. (Mami, vážně netuším, kdo vymyslel, že budeme chodit tempem podle psů, nevíš o tom něco?) k „nebezpečným“ traverzům se k naší velké smůle dostáváme v celkem početném štrůdlu, bohužel, jinak by to ani tak strašné nebylo. Ale to se mi to říká, když mám 18 kilového psa, který je navíc v pohodě ovladatelný a jeho sklony k tahání jsou veškeré žádné, opravdu netuším, jak se dostal přes chudák se dvěma celkem ostrými tažnými malamuty. Má můj neskonalý obdiv!!!
Už ani netuším, kde začalo pršet, ale mám pocit, že to bylo na kontrole v Podhradí, kde jsme potkali mimojité Záviše, který si standardně opečovával nožičky, jako ten den ještě několikrát, má také můj neskonalý obdiv za odvahu, protože já ty nohy z bot vyndávám jenom v nouzi nejvyšší, tedy v cíli a to v hrůzném očekávání, jaké maceráty z těch bot zase vylovím.
Ve Vítkově už ale lilo na beton,vybavuji si, jak vyndávám svoje maskáčové pončo a Trapíček se jde schovat do jedné místní prodejny elektro, Benouškovi je to jedno, protože zááávod.
Kamenský potok a Kamenka „…nemusíte k rozcestníku, ale minete hospodu.“ Tak to teda nemineme!!! Pokračujeme dál a na trati přibíráme dalšího kolegu, konec konců Benji je 50% bígl a Michal celkem sympaťák a hlavně má další čelovku, což oceňujeme velice brzo. Maminka totiž svou ostentativně odmítá vyndat, protože by zmokla. Klopýtá tedy poslepu s patřičným komentářem. Stříbrné doly (55 km): „ trošku kličkování mezi stromy, držte se levého okraje lesa.“ Trošku?!? Vůbec netušíme kudy jdeme, natož kde je levý okraj lesa. Je totální tma, prší tak, že mám pocit, že čelovkou svítím proti zdi a v tomhle mám vážně hledat levý okraj lesa? Všichni jsme vděčný, když sem tam potkáme nějakou značku, na které pořádáme přímo rojnice. Musím ještě vzpomenout Trapiče, který opravdu není takový tvrďák, jak se tváří a vodu přímo nenávidí, takže tady začínal s výrazem týraného zvířete zalézat pod každý aspoň trochu hustší stromek. Bylo mi ho vážně líto, ale za bouřky se v lese opravdu necítím dobře, takže jsem ho tam odtud vláčela co nejrychleji pryč.
Bouda U kohouta, je naše spása a už v půl osmé tam zaleháme na bivak, protože dál to v tomhle prostě nejde, Trap odmítá a mně je pekelná zima, navíc se kluci musí nabaštit. Vyndávám spacák, o kterém nebudu tvrdit, že byl suchý, ale to mi bylo celkem jedno, ono když do něj vlezl ten mokrý a náležitě smrdící pes, tak by to stejně nedopadlo jinak. Zaleháme s nadějí, že aspoň trochu odpočineme, ale to s našimi hlídacími psy jde celkem těžko. Spolehlivě hlásili každého, kdo prošel. Když už to vypadalo, že se uklidní, tak přišla celkem velká skupina a mezi nimi i za jiných okolností velmi sympatický člověk…. „Haaaaf, vrrr, haaaf!!!“ „Benny, ticho!!! Krucinál, proč ten chlap tak řve?!?“ „Mami, to je Renda.“ „ No, a proč sakra tak řve?!?“  Výsledný efekt? Ve 22:45 opouštíme náš úžasný bivak a vydáváme se opět dál. Přesně o půlnoci jsme na náměstí ve Fulneku, kde místní mládež trochu nechápe, zda mají halucinace po tom alkoholu co vypili, nebo jestli opravdu vidí, to,co vidí (možná i cítili, ale po tom radši nepátrám)…
Na 3. kontrole u Stříbrného jezírka budíme Moniku s její elegantní výmaračkou, spala tam vsedě opřená o strom, tímto se jí omlouváme (ale Mončo, příště nelehej přímo pod rozcestník ). Dál už vím jenom, že lilo a lilo. V Odrách zalézáme pod jednu velkou plachtu vedle hospody a dáváme asi půl hodinky oddech,během této chvilky se nám stihnou mlaďoši několikrát porvat, asi už toho mají taky plné zuby. Spíme prakticky za chůze, střídavě máme krizi jeden po druhém psy nevyjímaje. Svítit si na cestu prakticky nemá cenu, stejně není nic vidět. Do cíle dolezeme někdy hodně brzo ráno a všichni jsme myslím více než šťastní.

Co se potom dělo v základním táboře netušíme, protože jsme střídavě spali, potom jeli na návštěvu, během cesty jsme zjistili, že Benoušek si někde cestou pořídil katar žaludku, takže mu bylo opravdu zle a nám smrdělo celé auto. Prostě pohodový závěr závodů, za které chci ale moc poděkovat pořadatelům, protože se jim podařilo najít krásných 87 km skoro bez asfaltu!!!

Copyright © 2005, Janik  || Počet návštěv: || Stránky si právě prohlíží: