Krušnohorský dogtrekking

1. závod Aport Trophy 2004

Loni jsem prvně okusila spolu se svými psy a mámou atmosféru na trekařských závodech a možná i skvělý úspěch na Vysočině, ale hlavně samotná myšlenka těchto závodů nás natolik nadchla, že jsme se rozhodli letos v tomto šílenství pokračovat. Cestovali jsme hned na první letošní trek v Jirkově 16.- 18. 4. i když v poněkud obměněné sestavě: já a Benny a adoptovali jsme ještě Michala, aby se prošel s Trapem.

Když jsme 15. večer dorazili na místo, bylo to opravdu úžasné, aspoň pro mě, neboť první, co jsem viděla, bylo auto mé bíglí spolubojovnice na kolbištích agility Věrky obsazené Megčou ( Quandary z Vrbové Lhoty) a Kometou al. Britou (Celebrity Magic Street), což je angl. špringršpaněl, dalším příjemným překvapením bylo, že hlavní organizátorka Zuzka Junková byla nejen velmi příjemná, ale hlavně byla majitelkou barváře, takže jsme si skvěle pokecali o loveckých psech. Již za šera jsme začali stavět stan a potkávali staré známé tváře, takže jsem začínala být velmi spokojená a správně nadšená, Michala to potkalo až o něco déle a to v momentě, kdy se konečně najedl. Mé nadšení trochu opadlo po meetingu, kde jsem se dozvěděla, že již od 7 je veterinární prohlídka, jenže my jsme startovali až v 9, tak proč vstávat tak brzo. No, nic, se základními informacemi, kterých jsme moc nepochytili, jsme šli spát, teda někteří z nás, pro mě ta noc nebyla nic moc, protože, když vám furt po hlavě lezou psi, tak toho člověk moc nenaspí.

Ráno jsem posnídala Brufen, zabalili jsme a už jen čekali na start, kde jsem si odbyla hned první šok, velmi mě totiž překvapilo, že výjimečně nejsem přivázaná k Trapičovi. No, každý někdy zazmatkuje. Tak tedy v pátek v 9:05, minutu po Michalovi, vyrážíme s Beňulou na trať, čeká nás 90 km. Počasí je víc než dobré vhledem k tomu, že jinde v republice lilo.
Na začátek nás čekal ostře zvlněný terén v okolí největšího povrchového hnědouhelného dolu v republice, na který byl nádherný výhled především od zámku Jezeří, kam jsme se ten den podívali ještě jednou. Zhruba od 13. km (Horní Jiřetín) začíná prakticky neznačený úsek, kde se orientujeme především podle potoků a stromů, to trvá až do 19,5. km (Jeřabina), kde jsme si dali první odpočinek. Kdybych navigovala já, tak tam ale asi nikdy nedolezem. Ještě před Jeřabinou nás však čekalo první setkání s divokou přírodou, to když po cestě před námi běželo malinké, vystrašené pruhované selátko divočáka. Oběma našim lovečákum se velmi líbilo, Trapič úžasně vyštěkával a i my s Michalem jsme přidali do kroku, nějak jsme netoužili po setkání s maminkou toho drobečka.
Pokračujeme dále na Novou Ves a Mníšek, 27. km nás přiblíží ke známé Hoře Svaté Kateřiny, kde nás o necelé 3 km později čeká první kontrolní bod, který bych naprosto velkoryse minula.

Na 30. km docházíme v 15:00 a potkáváme se zde se skvělou trojicí René Kazda a jeho Zarinek (chodský pes), Lenka Blachová (Wami) a její Deny (kříženec NO a ČV) a Jana Ondrášková (Gwen) s gróňačkou Dinou, která začínala hárat, což se Trapičovi i Zarovi velmi zalíbilo a tehdy začala jejich vzájemná antipatie. Toho, že Dinulka hárá si ovšem všimlo i několik místních vořechů, a proto jsme se příštích několik kilometrů všichni všemožně snažili ty otravné čokly odehnat. U dvou nám to vyšlo, ale ten třetí prý vydržel s Gwen až na 56. km.
Druhá zastávka byla naplánovaná na Jezeří (37 km), ti, kteří cítili, že to nezvládnou měli skvělou možnost se ze zámku vrátit zpět na start, stejně to udělala i Věrka s Meggie. Proč jen jsem byla tak blbá a rozhodla jsem se jít dál!!! Neodradil mě ani popis v itineráři:
..."Šplháme k hájovně Červená jáma"..... Nejen, že ten krpál byl odporný a byl rozhodně delší než 5 km, protože v popisu nějak vypadl jeden rozcedulník, ale navíc jsme se dusila a měla jsem toho vážně plné zuby. I když Michal říkal, že se mám ozvat, až nebudu moct, tak mi to bylo k prdu, protože mě stejně neslyšel, měl totiž klapky na uších. No, nakonec mu to ale došlo a začal se opravdu kontrolovat. To už ale moje kolena zpívala ódy a věděla jsem, že jde do tuhého. Časově jsme na tom, ale byli docela dobře, a tak jsme pokračovali. Míša byl v pohodě, já začínala drkotat zuby zimou a vyčerpáním, vzápětí přestávám komunikovat.

Procházíme kolem vysílače na Jedlové, o chvíli později vystoupáme na Lesnou (903 m.n.m.), kde na nás místní hotelové osazenstvo kouká jako na totální šílence, schází se nás tu totiž hodně přes 10. Začíná být docela zima a tak jsem ráda, když se zastavujeme ve Svahové, kde s hrůzou zjišťuji, že v momentě, kdy se zastavím, mám velký problém udržet se na nohou. Michal se vydává somrovat někde o vodu, která nám došla, a já se mezitím oblékám. Vrací se nejen s vodou, ale uchvátil místní chatařky natolik, že mu nacpaly i kus koláče, mně tedy milostivě přinesly taky, ale při pohledu na něj se mi stejně udělalo zle, jelikož jsem ten den jedla pouze 1 tatranku, takže to spucnul Michal. Psi dostali každý kostku cukru a vyrazili jsme snad na nejhorší úsek cesty. Musím ještě zmínit, že mě velmi mile překvapilo a potěšilo, když Trapič, který loňský trek málem nepřežil, skákal kvůli kousku koláče Michalovi (184 cm) k obličeji a ani Benoušek nezůstal pozadu.

Tím odporným úsekem byla lehce zvlněná asfaltka, která vedla do Kalku (kde jsem se já osobně rozhodla nocovat a kluci se prostě museli přizpůsobit). To znamená, že nás čekalo území nikoho mezi klečí a smrkovými lesy, kde se to jenom hemžilo zvěří, což Trapíček uvítal a vytrvale vyštěkával a honil na vodítku vše, co se mihlo. V ten moment mi bylo naprosto jasné, že musíme slézt do Kalku i kdybych měla umřít, protože do rána by Kraken v tom lese rozhodně přivázaný nezůstal. Babiččin telefonát přečkávám opřená o mužnou hruď svého partnera, protože už vážně nemůžu. Pokračuji jen silou vůle zato ve strojovém tempu, jinými slovy kolíbu se jako kačer, protože kolena už neohnu. V Kalku nacházíme u vody pěknou autobusovou zastávku dokonce s dveřmi, kterou nám při nočních teplotách hodně pod nulou dost lidí závidělo, kde jsme se taky uhnízdili. Já spokojená, že konečně ležím a nechávám si masírovat svá nebohá kolena kostivalovým gelem z veteriny pro Trapa, který ho zjevně nepotřebuje a ještě stíhá somrovat polívku, kterou si náš chodící žaludek uvařil. Zalehli jsme s plánem na zítřek.

No, noc byla snad ještě horší než ta před tím, takže jsem snídala pro změnu Ibalgin 600, a před půl 6 vyrážíme do mrazu dál. Někdo mi asi vyměnil tělo, protože je mi fakt skvěle. V 5:40 docházíme na 2. kontrolní bod (58. km). Odtud se vydáváme neskutečně romantickými končinami po mokřinách i mezi skalami. Nikdo z vás si ani nedovede představit jak úžasná je přehrada Kamenička (65 km) před 7 hodinou ráno, která se ospale válí v mlze, odkud se nesměle vynořuje krvavé slunce, opravdu nádhera. Usoudili jsme, že je to nejlepší místo na snídani, a tak jsem zdlábla 125 g bílé čokolády a bylo mi hej!

Třetí kontrolní bod byl u zříceniny Třetího mlýna (68 km), odkud jsme se vlnili bohužel opět asfaltkami přes vesničky až do Svahové (81 km); 4. kontrolní bod. Cesta to nebyla nic moc a docela dost unavovala, ale vidina jen 9 km do cíle byla úžasná. Pak už jsem šla opět silou vůle, měkká travnatá cestička už mi není balzámem na nohy, ale mám velký problém se nezvrhnout, krizi zažehnávám asi 3x koncentrovanějším iontovým nápojem, a když už konečně dolezeme do Pyšné (85 km), začínám dokonce uvažovat nad pivem. No, těch 5 km po asfaltu podél obory je naprosto nekonečných, cesta se stále vine a klesá a konec lesa pořád nikde, nakonec vycházíme u lesoškolky a začínám věřit, že už se vážně blížíme. Podél vodního rozvaděče se vracíme více než jen 500 m a já prožívám nejhorší chvíle celého treku, to když Bennyho málem uštkla zmije. Takže po mém hysterickém záchvatu měl Michal víc než dost práce dostat mě do cíle,ale nakonec se mu to povedlo a dorazili jsme tam v sobotu v 12:48:18 a náš cílový čas měl hodnotu 27:43:18 hod včetně 8-hodinového bivaku.

To nejlepší ale bylo, že jsme se všichni sešli v cíli už v sobotu, takže se pak sedělo u táboráku a kecalo a pilo. Bylo to prostě super a už se těším na příští rok.

PS: Tu noc v cíli jsem se konečně vyspala, to když jsem psům nastrčila Michala a Michalovi sebe, prostě jedna velká hromada, hlavně mi nebyla zima a měla jsem měkký pod hlavou( i když já bych se asi vyspala všude, takové pivo nalačno udělá svoje .
J.

Výsledková listina

Copyright © 2005, Janik  || Počet návštěv: || Stránky si právě prohlíží:

Nahoru