HROB 2007 - MČR v HoRském Orientačním Běhu

Není to tak dlouho, co mi má dobrá kamarádka vpálila do obličeje, že jsem extrémní člověk, tak co se divím. Bylo to sice v úplně jiné souvislosti, ale já pochopila, jak mě možná někteří vnímají a taky mi došlo, že se člověk tak nějak podvědomě obklopuje podobně "ujetými" lidmi, v mém případě většinou pejskaři. A jak už to tak bývá, tak každý má těch zájmů víc a čím blíž se poznáváte, tím víc vás začne lákat, ať zkusíte to či ono. Vím, o čem mluvím, taky jsem taková, jenže tentokrát došlo na mě.

Je mi zcela jasné, jak se většina z vás, co mě znají, nebo aspoň registrují moje téměř pravidelné pozdní příjezdy na ty či ony závody, protože jsem prostě nemohla najít cvičák, baví při představě mé osoby na orientačním běhu. Nebojte se, nikdy bych nepodstoupila něco tak nebezpečného, jako vypustit sebe s mapou do lesa a být tam sama!!! Jen abyste rozumněli, nebylo to mé první setkání s tímhle šíleným sportem. Už na gymplu jsme to testovali. Zvládala jsem tak akorát běh u nás v parku a to ještě za mohutné navigace mých spolužáků, při druhém pokusu ve třeťáku na letním kurzu jsem pro změnu byla jediná, kdo nedokončil, protože nenašel hned první kontrolu, zkrátka talent od přírody. Tentokrát jsem, ale do toho lesa neměla být vpuštěna sama, doprovázet mě měl Trapíček a Honza s Tobískem, což slibovalo, že bych třeba nemusela zůstat v kolapsu bez pomoci kdesi na Vysočině. Skvělý tým Zlatý fleky - jediní připuštění psi na trať - pak ještě reprezentovalo trio mamka a taťka + Zipí.

Ukecat jsem se nechala, protože mi to přišlo jako dobrý nápad jít vyvenčit pejska, nějakých 20 km za 7 hodin 2 dny po sobě bych měla pohodlnou chůzí zvládnout . Když už jsme byli přihlášeni zjistila jsem, že se náhle mění pravidla hry, z 20 je najednou kolem 27 km vzdušnou čarou a čas byl zkrácen na 6.5 hodiny. Bylo mi jasné, že to bude hodně kruté.
S Honzou jsme si dali sraz v Jihlavě, odkud jsme dorazili do místa startu a čekali na další část týmu. Chatka 1 se tedy kolem půlnoci zaplnila, abychom druhý den ráno pohodlně vstali a vystartovali.
Když jsem viděla, kolik lidí se tam sešlo, nevěřila jsem, kolik bláznů v téhle republice žije. Hned po startu se všichni vyřítili jako šílení, my s nimi, Trapperek se taky nechal strhnout. Celé to začínalo čímsi, co se prý jmenuje scorelauf, či tak nějak, systém toho jsem nepochopila, protože dle mého to systém nemá, prostě jen lítáte po lese a sbíráte kontroly, abyste mohli pokračovat po dalších kontrolách ve stanoveném pořadí. Počasí pro nás astmatiky bylo poněkud drsnější a po chvíli už jsem pochopila, že to byla zase jednou pořádná blbost nechat se ukecat, nadšení Trapperka se taky vytrácelo a pomalu ale jistě začal stávkovat, nikdy jste neviděli tak týraného psa! Tento výraz nahodil pokaždé, když jsme se dostali na cestu. Jediné řešení bylo běhat po lese, což chlupáče sice bavilo o něco víc, ale moje kolena trpěla!
Řeknu vám, že po dvou letech nic nedělání to byl docela slušný záhul a já začínala dostávat krizi, nejsem běžec na dlouhé tratě a tohle bylo hodně dlouhé. Honza přesně pochopil, že nejsem zrovna fit, a tak začal vymýšlet všemožné metody, jak mě namotivovat a taková občerstvovačka je motivace hodně slušná. Bylo hnusně, byli jsme mokří a špinaví, ale myslím, že právě to bláto dávalo té hořké čokoládě, kterou bych za normálních okolností nikdy nejedla, tu báječnou chuť. Cestou pak byly ty občerstvovačky ještě 2, což Honzovi značně ulehčilo práci v posunování mě správným směrem. Chvílema jsem se pokoušela civět do mapy, chvílema jsem i tušila, kde jsme, většinu času jsem, ale neměla nejmenší představu, jedna dáma na startu měla pravdu, konstatovala, že nepotřebuje mít správně zorientovanou mapu ale chlapa, a to já jsem bohudík měla . Zbytek trasy, pominu-li ty občerstvovačky byl pořád stejný - lesy, cesty, lesy, cesty, déšť, bláto, kdybyste mě tam postavili dneska a tvrdili mi, že jsem tam byla, tak bych vám to ani nepotvrdila ani nevyvrátila. Vzpomínám si ale na 2 místa - doubky a bažinku před cílem.
Doubky, odporné šlahouny náletových dřevin o něco málo vyšších než já mezi nimiž byly napadané velké a opravdu urostlé duby, to byl teda zážitek, vzhledem k tomu, že tam všechno bylo navíc slizké od deště, tak koleno dostalo pořádně zabrat, co ale bylo daleko horší - dopravit skrz tohle psa na vodítku, co psa, našeho opatrného Trapíčka, který každý klacíček překračuje co možná nejopatrněji, ale abych mu nekřivdila, musím přiznat, že některé ty popadané kmeny opravdu neměl šanci přelézt, takže jsem ho přenášela. Na onu bažinku bude spíš než já vzpomínat do té doby relativně "čistý" Honza, který do ní pár set metrů před cílem elegantně zaplul.

První den jsme, ale víceméně přežili ve zdraví a dokonce jsme se i o pár minut vešli do časového limitu. Tolik štěstí ovšem neměl náš druhý tým, který skončil kdesi u vesnice po dohledávce kontrol. Druhý den jsem si upřímně ani v nejmenším nedokázala představit, že se ještě jednou vydám na trasu, ale stalo se. Trasa byla o něco kratší, já se zadusila hned po pár prvních metrech, Trapí už nestávkoval, někdy se zdálo, že se trochu vylepšilo počasí a hlavně jsem si vzala ortézu na koleno, zdálo se, že to bude lepší!!!
Opět jsme lozili cestou necestou, tentokrát pravda víc cestou, protože necestou už to kolínko nezvládalo. Šli/běželi jsme kolem hradu, úžasná občerstvovačka byla v tomto případě i s banány v autobusové zastávce, vytrvale jsme kroužili kolem obory s kanci a muflony, naštěstí jsme jich moc neviděli. Ani doubky žádné nebyly, jen je nahradily obdobně vysoké smrčky v docela solidním kopci. Čím víc jsem se blížila k cíli, tím líp mi bylo, jestli se tomu tedy tak dá říkat, když člověk sotva plete nohama. I závěrečná bažinka měla svůj ekvivalent v přeběhu čerstvě pohnojené louky, ale nakonec jsme se do toho cíle dohrabali a to dokonce o dost rychleji než den před tím a v neděli dokončili i rodiče, takže spokojenost na všech frontách.

Teda lidi řeknu vám, na to, že to měla být sranda akce, teda aspoň tak to Honza podal, běhali ty lidi zatraceně rychle a bylo to dost kruté. Zážitek rozhodně zajímavý, jen stále netuším, jestli mám nutkavou potřebu si to zopakovat, protože poslední jsme nebyli, to bylo snad jediné, kvůli čemu bych se tam dostavila dobrovolně znova a na startovce byla napsaná mezi prvními, myslím, že to příště nechám asi profíkům a budu sledovat výsledky z pohodlí domova, navíc Honza si zaslouží lepšího partnera, aby mohla jeho skvělá kondice ve výsledkovce zazářit, ale na druhou stranu, nikdy neříkej nikdy!

Fotečky jsou na http://janiksmudla.rajce.idnes.cz/HROB_2007 a výsledky a fotky na http://okjihlava.ji.cz/ZAVODY/HROB2007/

     
     
     
     

 

   
     
     
     

 

   

 

Copyright © 2005, Janik  || Počet návštěv: || Stránky si právě prohlíží: