Osamělý vlk 2004 aneb 4x kolem Zubštejna

Abych pravdu řekla, tak už si ani nepamatuju, jestli jsem se na tuhle akci těšila nebo ne, pro Trappera to totiž byl návrat po docela ošklivém zranění. Každopádně jsme se přihlásili opět na poslední chvíli, jak máme ve zvyku. Až nás jednou někam nevezmou, to se budeme divit.
Jelikož Michala trek na jaře nadchnul, tak se chtěl taky zúčastnit, ale to byl trochu problém, ať počítám jak počítám, tak jsme 3 a máme jenom 2 psy. Nakonec jsme si půjčili jednoho gaučového knírače Britta. Jediný háček byl v tom, že Britt a Trapper se ze srdce nenávidí a jedeme společně naším autíčkem, jinak pohoda.

V den D řešíme hned několik běžných a jeden neobvyklý problém a to, jak sakra narvat 3 lidi, 3 psy a bagáž do Tica. Britta jsme vyzvedli (doufali, jsme, že nenažraného), Tico jsme nafoukli a jelo se. Nebudu tvrdit, že naše auto brzdilo skvěle, ale naštěstí řídil Michal, takže jsme přežili téměř bez úhony všichni až na Britta. Zjistila jsem totiž, že já a kamarádka máme naprosto jiné představy o tom, co znamená, nedávat psovi nažrat. Pro ni to znamená, nedat mu granule…Prohlížím si tedy jejich oběd na svých ponožkách (drůbeží maso s paprikou a rýží vůbec nemuselo být špatné.). Zbytek cesty je celkem v klidu, teda když nepočítám, že začínám registrovat bolest v krku a mám rozdrcené středoušní kůstky spolu s kusem lebky, to když mi padá v jedné zatáčce na hlavu Benoušek (druhý náraz beru o okno), který se do té doby spokojeně vyvaloval na naší pyramidě z batohů, která seděla vedle mě.
Že bude tenhle trek zvláštní jsme pochopili už v momentě, kdy jsme místo obvyklého stavění stanu fasovali klíče od hotelového pokoje, sestřička nás totiž poučila, že místa na stanování v Nedvědicích skutečně moc není. V krku mě bolí čím dál tím víc. Na meetingu se dozvídáme další docela nezvyklou informaci a to, že místo jednoho pořádného treku „poběžíme“ 2 stejné maratónské okruhy, ale co se dá dělat.

Ráno startujeme opět mezi posledními, Trapper opět nestartuje vůbec, s rypákem přilepeným k zemi ho táhnu ze startu, když potřetí počůrá svodidla, prořítí se kolem nás máma přímo nadzvukovou rychlostí. Připojuji se a zvládám její tempo až do Ujčova, kde mi mizí definitivně, to jsou holt ti mladí a nerozvážní . Jelikož Michal startuje 20 minut za mnou mám chvíli na to, abych přemýšlela, proč jsem si s sebou jen brala ten teplejší skoro 3- kilový spacák, proč že to mám ty rukavice a čepici…Jinými slovy připadám si trochu divně, když to táhnu s sebou s tím, že se zase večer vyspím v hotelu, ale budiž.
Rozhodla jsem se, že otestuju svoje tělo a zkusím se prvně v životě na treku „najíst“, šanci dostává úžasný cyklisty používaný carbosnack. Chuť nevalná, barva ještě horší, ale do krku to klouže dobře….A z krku taky, což zjišťuju v docela ostrém stoupání kus od Zubštejna, opřená čelem o červenou značku. Tak to zase nevyšlo, ale jsem ráda, že jsem alespoň pobavila některé procházející, kteří to komentovali slovy: „Jo, jo, ranní nevolnost to je sviňa!“ Začínám si stále víc uvědomovat peklo v mém krku, asi nebudu daleko od pravdy, když budu tvrdit, že při mé tělesné teplotě by se na mně dala smažit vajíčka. Doškrábala jsem se na Zubštejn, kde mě vítá Monte slovy: „No, mamka říkala, že ti není nějak dobře, ale že jestli dolezeš sem, tak už to dojdeš.“ Řekněte sami, copak to člověk potom, co slyší tohle, může vzdát? Sunu se dál a začínám být lehce nervózní, kde je Michal s rváčem, při mém tempu už mě dávno musí mít. Dožene mě naštěstí za chvíli (kufrovali) a při pohledu na mě, je mu naprosto jasné, že tohle lehké nebude. Psi se nám na uvítanou servou, tak je jen tak cvičně seřežu na jednu hromadu a vyrážíme dál. Musím se ještě přiznat, že nenacházím jakousi zříceninu Pyšolec, jelikož mě parťáci dochází až za Vírem a neoplývám zrovna bůhvíjakým orientačním smyslem. Na Karasín už šlapeme spolu, já nemluvím, on nechodí (zjistil totiž totéž co já před rokem: Neber trekovky na mačky na Vysočinu!), psi vrčí a občas se i servou. Karasín je sám o sobě sympatické místo, ale je ještě sympatičtější, když tam potkáváte staré známé na kontrole a zjišťujete, že už jste za půlkou. Přecházíme na moji „oblíbenou“ žlutou značku a škrábeme se do kopce kolem klád. Netuším, jestli tu krizi jsem tam měla první nebo druhý den, ale pobrečela jsem si nad svou bezmocí opravdu upřímně. Ono je totiž něco jiného, když skoro nejdete, protože klouby nedovolí (můj běžný stav) a nebo když nejdete, protože nemůžete mluvit, dýchat a polykat, ale víte, že tělo je naprosto fit a natrénované. Z letargie mě probírají M+B velice rychle, to když Britt málem zakousne kolemjdoucí fenu hasky a Michal mu to opravdu velmi něžně zakáže. I sflákala jsem Britta ten den už asi po 50. a šlo se dál. (Opravdu se nepovažuju za tyrana, ale někdy prostě není zbytí.)
Vážně už si nevzpomenu, jak se to tam jmenovalo, ale mám pocit, že nedaleko od místa, kde jsme se napojovali na naší ranní trasu, bylo naprosto nepatrné stoupání. Na jeho začátku potkáváme človíčka, který se netváří zrovna nejveseleji a na svou obhajobu nám sděluje: „No, co? Křečuju.“ Myslím, že to, jak mu rozumím, pochopil asi o 300 m dál, kde polosedím opřená o stráň, mám krizi, křečuju a lámu do sebe čokoládu….
V některých situacích může být fajn, když víte, kam jdete, ale neplatí to vždy. A to byl zrovna tenhle případ. Když jsem si představila, jak se svými koleny scházím to ranní stoupání, tak mi do zpěvu zrovna nebylo. Naštěstí mi ještě nedošla jedna daleko horší část trati…. No, Michal chápe mojí krizi, takže mě za sebou vlíkne za ruku. Jsem mu neskonale vděčná, normálně by mi to přišlo romantické, ale…. Konečně potkáváme nějaké lidi, mířící stejným směrem, mezi nimi i „křečaře“, kterého míjíme u rybníčku. Komentoval to tuším stylem, že to musí být fajn, jít takhle ve dvou a že je vidět, že jsme chytli druhý dech…Kdyby jen věděl, že já už prostě nemůžu jít pomaleji, protože jinak za chůze padnu na hubu a už se nikdy nezvednu, že jsem ve stavu, kdy nenávidím nejen sebe ale celý zbytek světa, asi by to neříkal. Prodíráme se křáčím do Nedvědic a mně dochází ten podstatný detail, který jsem opomněla, tedy že to, co se ráno tak pěkně běželo dolů, se teď musí zase vystoupat zpátky. Jdu a nemluvím, nejdu a nemluvím, nejdu a mluvím (v televizi by to museli vypípat) a tak to jde dál a dál snad hodinu, než konečně spatřím mojí usměvavou vykoupanou matku, která na nás už pár hodin čeká. Budete se mnou souhlasit, že jsou situace, kdy děti nemusí mít rády svoje rodiče, že jo?!

V noci jsem opravdu vděčná za postel. Je to ještě horší, k pocení používám osvědčené živočišné teplo, které se tím pádem moc nevyspalo, jelikož sálám opravdu hodně, ale statečně drží, dokonce i když ho mlátím při jednom hysterickém záchvatu, který se u mě pravidelně dostavuje, když se dusím, prostě mu tímto veřejně děkuji…Ještě v 5 ráno jsem skálopevně přesvědčená, že nikam nejdu, ale maminku tato varianta ani ve snu nenapadla, vyhnala mě z postele, nahodila jsem batoh na záda a už jsem zase na startu. Ranní situace asi o 30% horší než předcházející den.
Popisovat tu, všechno znova, to vážně nemá cenu. Vzpomenu snad jen 2 podstatné změny od předešlého dne. Napadlo by vás někdy, jak demotivující je, když trháte jabka pod Zubštejnem, kam jste ještě ten den ani nedošli, a kolem vás probíhá s úsměvem na rtech vracející se Slaměnka se Sitkou, i při mé hodně špatné matematice si dokážu spočítat ten rozdíl několika hodin a přemýšlím, jestli má tohle všechno cenu. Co z toho plyne? Buď jsme dneska pekelně pomalí, nebo ona děsně rychlá. Dobrovolně uvěřím druhé variantě a razím vstříc osudu. Druhou změnou je to, že krize už nemám ani tak já (ačkoli nevydám ani hlásku a Trapíka ovládám jenom mlaskáním a tleskáním) jako spíš Michal, který má tak dokonale zmáknuté tučňácké pohyby, že by jim mohl předcvičovat aerobik. Prostě a jednoduše jsme na tom mizerně oba a celkem si užívám pocit, že jednou vláčím za ruku taky já jeho. Málem jsem zapomněla na velké pozitivum, psi už se nervou!!!
Závěrečné stoupání je ještě větší než včera, já nevím, že se těm lidem chce pořád ty kopce zvětšovat. Michal taktně radši trhá švestky a dělá, že mě nevidí. Když vyslimejšim poslední zatáčku, vybíhá nám s otevřenou náručí vstříc matka, která povzbuzuje Trappera, co jí hlasivky, které já nemám, stačí. Musím vynaložit hodně energie, abych ze sebe vypravila: „Buď, sakra, zticha!“ nebo „Drž hubu!“ už ani nevím, co jsem to tenkrát mámě řekla, ale přesně pochopila, že je lepší mě ignorovat a dělat, že nic neslyšela, za což jsem jí dodnes vážně vděčná.

Jak se šlo mamince, tak v tom vážně nemůžu sloužit. Prý se s Benouškem kochali krajinou a všechno bylo naprosto v klidu. Druhý den, jsem jí totiž viděla ještě míň než první, protože udržet její tempo, je někdy vážně problém,jak zjistil tentokrát i Honza se svou setřicí .

A to je vše, takže treku a Zubštejnu ZDAR!!!

Copyright © 2005, Janik  || Počet návštěv: || Stránky si právě prohlíží: