Osamělý vlk 2003

Mezinárodní mistrovství ČR

Před 3 roky se prvně do naší republiky dostal nový sport DOG-TREKKING, který si získává stále více příznivců. I mně začalo být na parkurech agility trochu těsno a pohrávala jsem si s myšlenkou, že se obdobné akce, považované většinou lidí za šílenost, zúčastním. Podařilo se mi to až v září 2003 a tím podnikem nebylo nic menšího než mezinárodní mistrovství konané ve dnech 25. - 28. září na Třech Studních (Vysočina). Vyrazili jsme nakonec ve složení já + Trapper ( kategorie DTW1) a mamka + Benny ( kategorie DTW2), podpůrný tým nám dělal táta, který se dostavil do základního tábora s dvoudenním zpožděním.

Dojely jsme už za tmy a za neutichajícího štěkání a vytí většiny saňových psů jsme rozvinuly základní tábor. (Netušili jsme ale, že bude za méně než 2 hodiny sežrán, protože se Trapíček nudil. Zničil stan za několik tisíc.) Začaly jsme balit povinnou výstroj (spacák, mapu, čelovku, žrádlo, jídlo, pití, misky a aluminku), pak následovala prezentace a meeting, kde jsme se k našemu příjemnému překvapení dozvěděly, že trať je „pouze“ 88 km. Ta úleva. Další, co jsme zjistily, byl úctyhodný počet přihlášených, tj. 150 účastníků, z toho většina byla buď mezi muži do 40 let, nebo v mé kategorii, bohužel. Ještě než se dostanu k samotnému průběhu závodu, chtěla bych se omluvit, že tato zpráva bude poněkud delší než ty z ostatních závodů, ale i tento podnik byl delší, to je mi snad dostatečnou omluvou . Tato výpověď bude zároveň velmi osobní a subjektivní.

Ráno jsem byla vzhůru překvapivě brzo, nicméně máma už byla dávno  na nohách, jelikož jí byla hrozná zima, není holt legrace spát v mraze ve stanu bez tropika. Startovat se začínalo v minutových intervalech v 8 hodin, my jsme se dostaly na start až zhruba kolem půl jedenácté, z čímž jsme nepočítaly a trochu nám to udělalo škrt přes rozpočet. Naše hodina se přiblížila, nahodily jsme tedy na záda nechutně těžké batohy ( Měly přes 10 kg.) a šly na start. S Trapem nám to na první pokus nevyšlo, jako obvykle se začuchal, a tak jsem byla nucena ho ze startu doslova vykopat. O minutu déle startovali Benny s mámou, dohnali nás po necelých 200m, které jsme za tu minutu zvládli s neustálým čucháním ujít. Benny však pochopil, ze se jedná o závod, zřejmě si i uvědomil jeho důležitost a nasadil tempo tomu odpovídající, tedy přímo vražedné. Předbíhali jsme jeden tým za druhým, Benoušek prostě nesnesl kohokoli před sebou, z čehož vyplynulo, že jsme téměř 20 km zvládli za 2 hodiny a na jediné oficiální kontrole na 21. kilometru jsme se potkali nejen s týmy, jejichž startovní čísla se pohybovala kolem 90, ale i s lidmi s čísly kolem 60, vrcholem bylo, když jsme uvázaly psy vedle startovních čísel 1 a 2 ( My jsme měly čísla 138 a 139.). Na oné zmíněné kontrole se nacházela hospoda, čehož opravdu početná skupina trekařů využila k občerstvení. Už tady jsme pochopily, že drtivá většina lidí je na této akci s jediným cílem – přežít nikoli vyhrát. Provozovatel si opravdu nemohl naříkat, na stolech se objevovaly talíře se svíčkovou, ale i pečenou kachnou nebo řízkem, já jsem si z donucení dala kapučíno a razili jsme dál.

Za těch předešlých 20 km jsme stihli přeběhnout Žákovu horu, Devět skal a přiblížili jsme se na dostřel vyhlídce na Čtyřech palicích. Narazili jsme na velmi příjemnou skupinku lidiček s huskami, s kterými jsme si dali společně několik km, taky jsme se společně ztratili…, mohlo nám to vydržet dlouho, možná opravdu dlouho, zvlášť jeden by stál za hřích, škoda jen, že nás opustili se slovy, že maratónci opravdu nejsou a že nám přejou hodně štěstí. Proplétali jsme se mezi dalšími týmy za hlasitého rozhovoru matky s Benoušem, který se sestával z neustálého nadávání typu ty vole, debile, bejku…, protože Benny už se dostal do extáze a nevnímal vůbec nic, jeho jedinou starostí bylo, jak se dostat před všechny ty ostatní, a tak jsme se stále posunovali vpřed směrem k Milovským perníčkům, Zkamenělému zámku a Rybenským perníčkům (údajně to měly být vyhlídky, ale rozhlédnout jsme se nemohly, i kdybychom chtěly. Benoušek se svým úsměvem stále táhl jak kůň, zatímco chudák Trapík pochopil, do čeho byl namočen, a začalo se mu to nelíbit.), v docela rozumnou hodinu se dostáváme i do ornitologické rezervace v Pusté Rybné, chtěly jsme zde navštívit místní hostinec, ale bohužel ještě bylo zavřeno, takže doplnění zásob a energie se nekonalo. Vyrážíme vstříc 35. km, pod tímto číslem se skrýval Lucký vrch. Zhruba na tomto místě začínám chápat Trappera, který už dlouhou chvíli kulhal střídavě na obě přední nohy a vrhal po mně zoufalé pohledy tázající se, kdy už to konečně skončí, velmi intenzivně se totiž ozývají moje puchýře odhalené již na kontrole, navíc se škrábeme do jakéhosi kopce po odporné vlnící se asfaltce, abychom nahoře změnili směr přibližně o 20°, což v praxi znamenalo, že se opět vzdalujeme od vysněného cíle, odbočili jsme na žlutou a vydali se po Stezce Terezy Novákové.

Přibližně na tomto místě jsem si uvědomila pro život několik důležitých věcí:

  1. Miluju Trappera, který, ač už opravdu „nemůže“, stále jde a to jen z lásky ke mně
  2. Nenávidím Benouše, protože ještě furt může a děsně ho to baví, navíc se na nás neustále otáčí s výrazem, tak kde jste?, pohněte.
  3. Prvně v praxi vidím, že barvy značek se opravdu cestám přiřazují podle jejich důležitosti a žlutá je ta nejméně důležitá. Zřejmě to byl ten důvod, proč stezka T. Novákové připomínala víceméně cestu pro krávy mezi neúrodnými poli.
  4. Začínám chápat pesimismus v románech regionální autorky, protože kdybych žila tam, kde ona, tak z toho mám dennodenní deprese.
  5. Už nikdy nevyrazím na žádný dogtrekking!!!

Už asi nebudu psát další místa, přes která jsme přeběhli (teda aspoň někteří z nás, že Benny), protože mi všechny splývají… mám tam snad jen několik záchytných bodů, které mi utkvěli v paměti. Buchtův kopec – nemůžeme ho najít, teda aspoň jeho vrchol, což jsme považovali za nemožné, když tam je observatoř, ale nejsme sami, sešlo se nás tam víc než dost. Pro mámu to byla poslední kapka a proto se rozhodujeme pro bivak v nedalekých Daňkovicích, kde potkáváme osobu, ten den několikrát proklínanou, místního značkaře.
Ráno jsme úspěšně zaspali, takže vyrážíme něco po 7. a narážíme na další problém, nemůžeme najít hrad Štarkov, opět nejsme sami. Potkáváme Petera s jeho kamarádem, kteří docela dlouho tvrdí, že ale jdeme dobře, protože jsou na stromech přece značky…no, jestli se celou dobu orientovali podle čar značících hranici polesí, pak nechápu, jak mohli dojít tak daleko . Chvilku s nimi jdeme dál, ale pak se na trati objevuje Jimramov se svým naprosto dokonalým bistrem!!! Snídaně!!!
Záhy zjišťujeme, že bistro objevily i další, přicházejí sice něco po nás, ale podle velkého báglu jsme schopny je odhalit velice rychle, jsou dvě, zaujaly nás na první pohled. Zatím co já snídám 3 zákusky a zapíjím to čokoládou, ony si dávají řízky a vlašský salát, brrr takhle po ránu, odcházíme skoro společně a ten den se s nimi ještě několikrát potkáváme, snad proto jsme jim začaly říkat NAŠE HOLKY (Terezka s Dášou, to jen pro doplnění).
Pokračujeme dál, abych zjistila dvě další pro život nesmírně důležité věci. To, že se ten krpál, kam se škrábete, nejmenuje, ještě neznamená, že ve skutečnosti není!!! A vůbec nezáleží na tom, jestli člověk snídá vlašák nebo ty nejlepší dortíčky, zle mi je stejně!
Maminka proti včerejšku ožila, zatímco se mnou to jde z kopce. Začínám chápat, co znamená mít kolena v háji, zánět křížového vazu bolí dokonce natolik,že od 60. kilometru je pro mě i vzhledem k puchýřům lepší klusat, to kdyby mi někdo řekl na startu, tak si myslím, že je to totální pako. Přestávám vnímat dění kolem a jdu asi stejně nadšeně jako Trapíček. Benoušek se nám neustále vzdaluje, což Trapuchovi začne při vzdálenosti větší než 100 m vadit, takže přidá a začne mě vláčet, to je ale strašné pro nás oba, jelikož už ani jeden nemůžeme, po několika marných pokusech to nakonec radši vzdá. Suneme se dál. Trochu mě uklidňuje pohled na další trekaře, kteří jsou v podobném stavu co já. Máma má neustále tendence do nás cpát jídlo, postupem času však i ona zjišťuje, že při takovéhle akci se prostě jíst nedá, a tak pejskům našim i cizím dáváme chleba s paštikou, se sýrem, salámem…Kdo se s tím má kruci tahat!!!
Cesta ubíhá stále pomaleji, kachna by mi mohla závidět ladný pohyb v kyčlích, je to prostě strašný, už ani motivace lidí přede mnou nepomáhá, všechno je mi jedno, chci jenom přežít. Docházíme asi 15 km před cíl, kde se potkáváme s tátou. Šel nám naproti, aspoň nějaké povzbuzení, ovšem jen do té doby než otevře pusu a zeptá se, co chceme vzít. Být to někdo jiný, tak mu asi vážně ublížím, no jasně, že všechno!!! Jenže nemůžeme nic . Při další otázce zase vypadá, že ho zakousne matka, která má totálně zničené ruce od stopovačky a tahajícího Beňuly. Otázka zněla, jestli se kocháme pohledem z vyhlídek, které jsme potkaly…evidentně si s mámou obě myslíme, že je úplně jedno, jestli rudo před očima vidíme ze země nebo z nějakého dvoumetrového šutru. Otec nás radši nechává napospas osudu. 8 kiláku před cílem hromadně kufrujeme. V praxi to znamená, že musíme udělat čelem vzad a vrátit se zpět do toho kopce. Trapíček ostentativně protestuje a s výrazem, že není debil, aby se zase vracel, si radši lehnul. Zvedá se až když vidí, že vážně všichni odchází, ale ještě větši motivací mu byla určitě fenka na začátku hárání, díky které jsem si v tom příšerným korytě, kterým se sestupovalo, ukopla palec. Už je mi ale všechno jedno! Nakonec jsme se do toho cíle dostali!!!! Čas něco kolem 31 hodin, ale žijem!!!!!

Klopýtáme ke stanu, zouvám si boty a slzy se mi hrnou do očí, to co vyndávám s těch nejodpornějších  trekovek na světě, nejsou moje nohy, ale jeden krvavý puchýř vedle druhého, další ponaučení už nikdy více tyhle boty!!! Mamuška se mi snaží zvednout náladu, tvrdí, že po sprše mi bude líp. Vyrážím tedy na půl hodinový přesun, zhruba tuto dobu jsem potřebovala na ujití 200 m, a s hrůzou zjišťuju, že sprchy jsou až v druhém (!!!) patře. Statečně tedy ručkuju po zábradlí ke sprchám. Kdyby někdo natočil svlékání mých nelibě vonících svršků, věřím, že by vyhrál kameru v Neváhej a toč! Zalezu do sprchy a … a zjišťuju, že ve stoje to teda rozhodně nepůjde, mýdlo v puchýřích je teda vážně chuťovka. Neuváženě si teda sedám, abych za pět minut volala o pomoc, některé svaly se uvolnily, jiné ztuhly…výsledný efekt? Prostě se nezvednu, má drahá svěží maminka mě tahá ven…

Ráno vyráží máma s tátou a Beňulou na několik hodin do lesa na houby, a když po nás ještě na začátku vyhlašování Monte chce, abychom se zvednuli, že se hraje hymna, tak už jsem si definitivně jistá = někteří lidé prostě nejsou normální….

Výsledková listina

Copyright © 2005, Janik  || Počet návštěv: || Stránky si právě prohlíží:

Nahoru