Krušnohorský dogtrekking 2005

Duben, zima už je pryč, na řadě jsou zase treky… Duben, na řadě jsou zase treky, ale zima to nepochopila. Která z těchto dvou variant je správná?
Prostě a jednoduše, letošní první akce v Kruškách byla tady a já se na ní nesmírně těšila, ačkoli sněhu bylo celkem dost a mě prvně čekala šílená přeprava typu Brno – Semily – Jirkov za jeden den. Vlaky nezklamaly a byly zpožděné, ale co, trocha nervů navíc nikdy neuškodí. Přijíždím kupodivu dřív než máma přichází ze školy, takže stihnu vysypat svůj školní batoh, přeměnit ho na batoh trekařský a zabalit pejskům. Máma přibíhá se smrtí v očích a nervy v kýblu o něco déle a za typické pohody opět nestíháme. Několikrát volám Zuzce, že to opravdu nestihneme na meeting, několikrát mě ujišťuje, že je to ok. Takže kolem páté odpolední si dáváme ostrý start, bohužel s ostrým cílem na Malé Skále (15 km od nás). Dlouho jsme se sice ujišťovali, že ten smrad není z našeho auta, ale když už se nám začne kouřit od kol, je to jasné. Prvně v životě by mě docela zajímalo, kde že to je ten hasící přístroj? Volám po všech čertech, kdo by nám mohl půjčit auto, popř. kde je nejbližší autoservis. Nakonec na základě rady děláme čelem vzad a otravujeme ne zrovna dobře naladěného pána, který má údajně v garáži servis. Když vidí naše zoufalé výrazy a napakované auto, tak nám ho nejen opraví, ale i vycouvá zpátky na státovku, což oceňuji snad ještě víc (dost na tom, že jsem musela zajet na ten příšerný zvedák), máma zaplatí směšnou částku a naposledy se ujišťuje, že s těmi brzdami do Jirkova dojedeme. „No, jasně, vždyť už to máte jenom kousíček!“  A v ten moment nám došlo, že myslí Jirkov, který je od nás asi 7 kilometrů. Máma teda pokládá otázku, zda dojedeme do Chomutova. Odpověď už není tak jistá, ale prý to máme zkusit. V 7 večer si tedy dáváme opakovaný start směr Jirkov a já opět volám Zuzce, že dojedeme. Auto není zrovna ok, kola trochu topí, ale při rychlosti 70 km/hod se to dá zvládnout. Plazíme se tedy republikou, abychom na závěr úspěšného dne zabloudili v okolí Litvínova. Něco po 11 jsme na místě, po půlnoci zaleháme a pravda příliš nespíme. Tohle bude hodně drsný…

Ráno se snažíme aspoň si přečíst itinerář, když už z meetingu nemáme nic a vyrážíme na trať s neskutečně napakovanými bágly pro případ zimy. Neříkám, že úvodní stoupání z Vysoké Pece je na rozjezd zrovna příjemné, vybírám si první krizi (takhle brzo se mi snad ještě nedostavila), ale u známého Dřevařského rybníka už je všechno při starém a začínám chytat tempo. Benoušek se celou tuhle cestu ždímá = vyprazdňuje střeva do poslední kapky, takže maminka má fakt dobrou náladu, protože stojí co 100 m. Prakticky náhodou si všímáme první kontroly, jelikož netušíme, kde jsou, potkáváme tu docela dost lidí, to nás možná zachránilo. Někdo se nás ptá, v kolik jsme startovaly, po naší odpovědi se ozve: „Ach jo, zase hodina v prd…“ Vyloudí mi to jeden z posledních úsměvů na rtech na hodně dlouho dobu. Ani nevím, kde prvně jsme se potkali se sněhem, ale velice brzo jsem začala litovat, že kromě těch odporných trekovek z Vysočiny nemám žádné boty a jdu teda v maratónkách, které začínají být trochu mokré. Jelikož Trapíček má dobrou náladu a je zase po dlouhé době mezi psy, tak čuchá tu, pak zase támhle, prostě jdeme stylem škub sem – škub tam a mně sem tam ujede noha. Sakra..
Za benzínkou v Mníšku potkáváme sympatickou dvojku se dvěma labradory, kteří se motají snad ještě víc než naši kluci. No budou mít určitě zajímavou cestu. Okolí Desítky je opravdu krásné, Jelení Hlava, Pstružný potok…prostě pohádková krajina. Sníh potkáváme stále častěji a ujíždějící nohy začínají bolet. Kopec v Českém Jiřetíně není zrovna příjemný, a tak nahoře zalezeme do hospůdky, abychom si na chvíli odpočinuli. Věřte nebo ne, ale svět je vážně malý!!! Maminka tam totiž potkává svoji spolužačku ze základní školy! Z příjemné hospůdky se stává místo ještě sympatičtější . Jeden z hostů, když zjišťuje, kam míříme, nám doporučuje hospůdku svého strýce v Hrobě, zavírá prý ve 22, takže bychom to měli stihnout. Snad šok ze setkání po letech zapříčiňuje, že míjíme kontrolu 1A, což ovšem z hrůzou zjišťujeme až na Bouřňáku, ale to předbíhám.

 Jedno z nejzajímavějších míst na trati, totiž přichází v okolí Moldavy, odkud se vydáváme po sklářské stezce, kterou ovšem nemáme v mapě vůbec značenou, upřímně vůbec netušíme, kde jsme, jelikož jak se značí krušnohorská magistrála v mapě taky nemáme, prostě běháme tam dokola, mám boty durch, je to humus. (To, že lyžařská trasa se značí stejně jako cyklostezka, zjišťujeme až v cíli.) Dávám si první Ibalgin, noha pekelně bolí. Snažíme se orientovat alespoň podle kopců na obzoru. Ještěže máma je místní rodák a pozná Bouřňák podle siluety. Ptáme se pro jistotu  domorodců, zda se tam dostaneme tudy, oni nás ujišťují, že když přelezeme to hnojiště bude to ok. Podle stop ve sněhu zjišťujeme, že těch psů už tam ten den prošlo několik a trochu nás to uklidňuje. Na Bouřňák se dostáváme přesně podle časového plánu v 8 večer. Můžeme být jedině rády, že zde potkáváme holčinu, která sice vzdává kvůli kulhání psa, ale informuje nás o tom, že kontrola v Hrobu je ukradena a bohužel i o tom, že nám jedna chybí. Na náladě nám to zrovna nepřidalo, ale šlapeme dál. Při sestupu chvílemi po sjezdovce, chvílemi za tmy prakticky neschůdnou cestou potkáváme Lenku s Fancy, která nás uklidňuje tím, že taky nemá kontrolu a že neví, zda vůbec dojde, nějak to není ono. (Nakonec je, chudák, s úpalem opravdu nucená vzdát.) V Hrobě, jak příznačné jméno, potkáváme další řádku spolubojovníků, se kterými se podepisujeme kamsi na víko krabice tužkou, která nepíše, a vzhledem k dobrému času se chystáme do místní hospůdky.
S reakcí, které se nám dostalo v momentě, kdy jsme tam vlezli, se asi setkal každý z vás „Proboha, co to je?!?“ Ale dovnitř nás pouštějí i se psy, takže jsme spokojené. Jsme atrakcí pro celou hospodu, ale co. Je celkem zajímavé sledovat, jak od našeho stolu pro 12 lidí postupně mizí židle, až tam zůstáváme úplně sami a ostatní se mačkají všude možně. Že bychom tak smrděli? Nebo jim snad vadí jakým stylem krmíme psy? (Dáváme si topinku, opět moje velká chyba, a protože Benoušek zase nevečeřel, tak mu máma ocucává masíčka z ďábelské směsi na vrchu, aby se aspoň trochu najedl a neměl potom žízeň, když je to kořeněné.) Hospodu k velké radosti všech přítomných za nedlouho opouštíme, dávám si další Ibalgin a vyrážíme směr Domaslavické údolí (58 km). O jak nám všichni záviděli, že jsme šli v noci. Je pravda, že cesta to byla dost příšerná, celkem solidně jsem si rozmáchala boty, ale podle toho, co jsem slyšela, tak jít to za světla a vidět, kam člověk leze muselo být něco strašného. Ještě v hospodě jsem poctivě nastudovala, že nad údolím musíme po zelené odbočit, jenže už jsem neřešila takový drobný detail, jestli doleva nebo na druhou stranu, ale to předbíhám. Ještě než jsme vůbec došli na nějaké rozcestí, jsem málem zabila svého milovaného flekáče. Ucítil totiž něco strašně zajímavého na druhé straně cesty, kde ve vyjetých kolejích stálo asi 15 cm vody. Jelikož kolem 1 v noci jsou moje reakce hooodně pomalé, tak jsem nestačila zareagovat a vymáchala jsem si tam pravou nohu něco nad kotník. Jediné, co mi v ten moment zabránilo toho psa rozpůlit, bylo to, že bych měla ty hnusné obludy 2 a to bych asi nezvládla. Přesouváme se tedy dál k oné odbočce, solidně mi mrzne noha….
Hle, zelená. Šťastná jak brabenec ženu nás doleva…no, po pár kilometrech zjišťujeme, že směr Osek nás asi opravdu nezajímá. Vracíme se tedy zpět a snažíme se najít odbočku na druhou stranu. Marně. Jediným možným řešením je bivak (Dlouhá louka 64 km). Vůbec jsem neměla v úmyslu si zouvat boty, ale suchý ponožky bych na noc snesla a tak se dopouštím osudové chyby. „Mami, co to je?“ Ptám se co by studentka medicínského oboru naprosto blbě svojí matky při pohledu na fialový oteklý nárt a doufám, že mi neřekne…: „No, to je docela slušnej výron.“ Já nevím, že ti rodiče nikdy neříkají dětem, to co chceme slyšet. „Tak co s tím?“ „No, asi nic. Ráno jdeme dál, ne?“ odpovídám já. Důvod je prostý, jdeme přes Klíny a já chci vidět strejdu s tetou. V noci se kolem nás ještě prořítí dvojce starých známých (Kazda + Urbášek) za hlasitého štěkotu našich psů samozřejmě. A je tu ráno, zamrzli nám hodinky, takže vůbec netušíme kolik je, ale Trapíček má ještě noc… Nezabírá ani toast položený na jeho čumák, spí dál. Pakujeme naše lože, budíme Krakena a já se snažím narvat nohu do boty. Zaplať bůh,  byla tak mokrá a strašně studená, působila jako chladivý obklad, takže jsem tam po menším úsilí tu nohu přece jen narvala. Vyrážíme dál.

Míjíme další ještě spící lidi, takže soudíme, že zase tak pozdě není. V docela rozumnou ranní hodinu docházíme do Meziboří, kde v místní samoobsluze doplňujeme zásoby a čeká nás snad nejhorší úsek cesty. Máma moc dobře věděla, do čeho se ženeme, já naštěstí ne. Záhy jsem ale získala další životní jistotu, nikdo normální nemůže šplhat z Meziboří na Klíny po žlutý, tak co tam sakra dělám!!! No, chvílemi lezu po čtyřech, někdy mi pomůže Trap. Je to hodně nepříjemný  kus cesty. Docházíme na klínskou sjezdovku a já už celkem solidně kulhám na obě nohy. Jako balzám na duši působí pětiminutové setkání s příbuzenstvem, které si myslí, že jsme zaručeně poslední, jenže mi víme,že jsme ten den vůbec první, kdo tam šel. Když se blížíme k Mostecké přehradě, praská mí obří puchýř naspodu palce. Bezmocně sedím uprostřed cesty, už ani nevím, co mi běhalo hlavou, každopádně musím dál, protože Kraken začíná tuhnout. Beru další růžovou pilulku, ale abych pravdu řekla, moc to nezabírá. Na poslední kontrole u Jeřabiny už jsem si myslela, že máme vyhráno, jenže ouha. Neznačená cesta, která prakticky není v itineráři popsaná, vypadá trochu jinak než když se jde opačným směrem. Upřímně jsem celkem naštvaná, protože kufr, to je to poslední, co ve svém stavu potřebuju. Naštěstí už se začínáme prolínat s protijdoucími midaři, aspoň nějaké pozitivum. Když v Horním Jiřetíně potkáváme staré známé flekaté přátelé, hned je mi líp. Když potkáváme o něco dál otce, který nás opět přijel povzbudit, je mi to totálně jedno. Máme totiž s mámou hromadnou krizi, jenže zastavovat se je něco strašného, protože já už se prakticky nejsem schopná postavit na nohy a Trap je tak tuhý, že kulhá na všechny 4. Na nás musí být pohled. Kolem Jezeří máme krizi přímo úděsnou, už ani nejdeme spolu. Když se doplazíme do cíle, tak tomu ani nemůžu věřit. Tohle bylo fakt krušný. V cíli sedám na asfalt a zouvám boty, výrony už mam na obou nohách. Teprve teď mě dohání krize,sedím tam a brečím jak malá. Ani máma není zrovna nadšená. Po kempu se prakticky nepřesunuju po svých, jsem buď tažená, vláčená nebo nesená někým jiným. Terezka to vyjádřila naprosto přesně: „Hele, obrnka!“

Většinou jsem zvyklá každou zprávu z treku zakončovat nějak pozitivně, ale nejsem si jistá, že u tohoto to zvládnu, snad jen, že Benoušek má doma svoji první medaili s 1. místem, já jsem stihla noční vlak, takže už ve 3 ráno jsem byla v Brně, a opět jsem posunula svoje hranice…. nic víc nic míň.

P.S.: Krušky měly ještě dohru v Brně na úrazovce. Dovedete si jistě představit, jak se na mě v půlce dubna koukali, když jsem jim tvrdila, že jsem si zvrtla obě (!!) nohy na sněhu (!!!), každopádně jsem z rentgenu zhruba po roce zjistila, že mám únavovou zlomeninu jedné nártní kůstky a začala ji konečně léčit, takže přece jenom k něčemu to všechno bylo dobré .

   
         
   

Výsledky

Copyright © 2005, Janik  || Počet návštěv: || Stránky si právě prohlíží: