Zkouška BH DKnL

Jelikož žijeme jen jednou, tak toho člověk musí stihnout někdy opravdu hodně:-). Z tábora jsem přijela cca v 10 večer a druhý den mě čekala svatba mé úžasné kamarádky Verči, kterou jsem si nemohla nechat ujít. Je vám asi jasné, jak vypadá člověk, který nejdřív pořádá dvoudenní závody a pak spí týden se psama. Naštěstí se kamarádka vdávala až ve 3, takže jsem si stihla koupit nové šaty a vůbec ze sebe udělat člověka.
Jak už to tak bývá, když má člověk skvělé kamarády, tak jejich přátelé nemůžou být úplný paka, ale platí většinou, že i oni jsou děsně fajn, což se mi potvrdilo i na Verčině svatbě. Průšvih byl, že byli tak fajn, že jsem se nedokázala rozloučit dřív, protože by byla škoda přijít o jejich společnost. Znamenalo to tedy jediné, že jsem tak tak stihla první nedělní ranní rychlík směr Dvůr Králové. Tedy ve 4:45 jsem byla vyhozena u nádraží a měla přesně 20 minut na to sbalit psa a vše potřebné. Stihla jsem to, jen odlíčit se a sundat šperky bylo už nad mé síly, a tak jsem v pruhovaných lacláčích s obličejem klauna a puchýřema na chodidlech vyrazila s naprosto nevyspaným Zipem vstříc zkouškám BH.
Dvoráci, tedy především Danča s Martinem byli na mě strašně moc hodní, vzhledem k mému stavu a nepoužitelnosti si mě mohli dobírat o poznání víc. Poté, co jsem došněrovala nohama a dolezla na cvičák, jsem dostala od Danči vyproštovací černý tee a na chvíli usnula. No je vám asi celkem jasné, že jsem házela radši jednou nohou kotvu, abych své centrum rovnováhy v mozečku částečně zorientovala a svému žaludku dala šanci. Přestála jsem nástup i dobu čekání na stopaře a potom šla na to.
Zíza byl nejen unavený, ale přesně pochopil z toho, že se panička chová jako debil, že mi to může dát sežrat, a tak se taky stalo:-). Jelikož na BH je šilená poslušnost, kdy vám nikdo nevelí, bylo pro mě bez spánku a "lehce" pod vlivem nepřekonatelným problémem krokovat si poslušnost a sledovat psa, ale nakonec jsme to celkem zvládly, až na menší problém s odbočením doprava, kdy mi prostě nevycházela pořád ta správná noha, fakt nevím, jak je to možné:-D.
To že Zip nebude sledovat jako ovčouni, nebo se sem tam dopustí nějaké nepřesnosti, to bych ještě brala, ale že při odložení za pochodu vsedě se otočím a ten rozšklebený pes se bude pomalu sunout za mnou, místo aby si aspon lehnul, to mě celkem srazilo na kolena, nulu jsme fakt nepotřebovali. Před závěrečným odložením, kdy je celou dobu psovod otočen ke psu zády, jsem Zipa radši spražila pohledem a očima ho přibila do země, aby zůstal. Nakonec zůstal a já si šla pro náš ortel. Pan rozhodčí byl evidentně stejně rád jako já, že už to máme za sebou, a když jsem mu místo odhlášení řekla s očima do země, že vím, že to byla tragédie, tak se jen usmál a pravil, že máme teda těch 42 a můžeme dál. Jupííí!
Speciální cviky jsem si tak nějak nedovedla podle řádu představit, ale věřila jsem, že když je to zvíře odmala ve městě, že to nějak dopadne.Největší hrůzu jsem měla, že prořve uvázání o samotě, nestalo se, místo pořvávání vytrvale očůrával sloupek na němž bylo uvázané vodítko, ale touto částí jsme prošli opravdu bez problémů. Jen osazenstvo benzínky se muselo asi celkem divit, co jim to tam pobíhá za magory.
Jaké bylo vyhlášení? Nevím, musím se přiznat, že jsem ho celé zaspala. Stydím se, ale fakt jsem byla úplně hotová, důležité je, že to všichni udělali.
Děkuju rozhodčímu Klapalovi za přátelský přístup a Danče za starost, bez nich bych ty zkoušky asi fakt nedala!

Copyright © 2005, Janik  || Počet návątěv: || Stránky si právě prohlíľí: